Dnes ráno jsem se probudila a na okamžik jsem zapomněla. Ten blažený moment, kdy jsem byla prostě jen já – ne pacientka, ne žena s lymfomem. Pak přišlo uvědomění jako tichý návštěvník a usadilo se vedle mě na posteli.
Mé tělo mi vypráví příběh, který jsem dlouho neslyšela. Možná šeptalo už dávno, ale zvuk byl příliš tichý pod vrstvami každodenních starostí a plánů. Teď křičí a já konečně naslouchám.
Je zvláštní, jak diagnóza dokáže překreslit mapu života. Včerejší priority se dnes jeví jako vzdálené ostrovy, zatímco nové pevniny vystupují z mlhy. Logiscool, projekt, který jsem vnímala jako cestu k svobodě, náhle dostává nový rozměr – stává se kotvou, důvodem vstávat každé ráno s vědomím, že tvořím něco, co přesahuje mé tělo a jeho současné limity.
Strach přichází ve vlnách. Někdy jako příval, jindy jako jemné chvění pod kůží. Ale mezi těmi vlnami objevuji ostrůvky nečekané síly – jako by mé tělo, přestože nemocné, znalo cestu k uzdravení lépe než moje mysl.
Dnes jsem si položila ruce na lymfatické uzliny a zeptala se jich: 'Co potřebujete, abychom tuhle cestu prošli společně?' Ticho, které následovalo, nebylo prázdné. Bylo plné odpovědí, které teprve začínám rozluštit.
Nejsem jen svou diagnózou. Jsem stále tvůrkyní, vizionářkou, ženou s posláním. A možná právě lymfom je tím nečekaným učitelem, který mi ukáže, jak propojit všechny části sebe v jeden celistvý příběh."
