Sedím tiše a cítím, jak se mi po tváři koulí další slza. Čtvrtá dnes? Desátá? Přestala jsem počítat. Dříve bych se za ně styděla. Utřela bych je rychle hřbetem ruky, zhluboka se nadechla a řekla si: "Vzchop se. Tohle nic nevyřeší."
Dnes jim dávám prostor. Dovoluji jim téct.
Mé tělo mluví jazykem, který jsem dlouho odmítala slyšet. Teď, s diagnózou Hodgkinova lymfomu, nemám jinou možnost než naslouchat. Slzy nejsou známkou slabosti - jsou mostem mezi mou hlavou a srdcem, mezi tím, co vím, a tím, co cítím.
Když mi lékaři oznámili diagnózu, první reakcí byl šok, pak kontrola. Plánování. Organizování. Hledání informací. Mysl se chopila velení, aby mě ochránila před propastí strachu. Ale tělo si žádá svůj prostor pro zpracování. A tak přicházejí slzy - při pohledu na svůj odraz v zrcadle, při plánování konzultace v nemocnici, při myšlence na to, že už nikdy nebudu darovat krev.
Budování důvěry začíná paradoxně přijetím nejistoty. Už nevěřím, že mám vše pod kontrolou. Místo toho se učím důvěřovat procesu - svému tělu, které zná cestu k uzdravení, lékařům i alternativním přístupům, které jsem si vybrala jako doplněk léčby.
Stejná důvěra se přelévá i do mého Logiscool projektu. Nevím, jak přesně zvládnu obojí současně, ale vím, že obojí jsou součásti jednoho příběhu - mého příběhu transformace. Možná právě tato zkušenost mi dává jedinečnou perspektivu, kterou mohu předat dětem - že i z nejtěžších výzev může vzejít něco krásného a smysluplného.
Dnes ráno jsem položila ruce na místo, kde se lymfom projevuje, a zeptala se: "Co potřebuješ?" Odpověď nepřišla ve slovech, ale v pocitech. V teple, které se rozlilo pod mýma rukama. V slzách, které začaly volně téct.
Mé tělo mi říká: "Jsem tady. Jsem s tebou. A společně to zvládneme."
Budování důvěry není jednorázový akt. Je to každodenní praxe naslouchání, přijetí a laskavosti k sobě. Je to dovolení si být zranitelná, dovolení si cítit strach i naději. Je to vědomí, že i v nejistotě mohu najít pevnou půdu pod nohama - ne venku, ale uvnitř sebe.
A tak dnes nechávám slzy mluvit. Zítra možná promluví smích. Nebo hněv. Nebo radost. Každá z těchto emocí je průvodcem na cestě k celistvosti. K novému domovu v sobě samé, který buduju současně s tím vícegeneračním v Brně - místo, kde je dost prostoru pro všechny části mne.
